Zvrácený sprostý holčičky

Ne že bychom nevěděli, jak funguje bulvár, ale tenhle článek o dětech, co se věnují pole dance, nám trošku otřásl komunitou.

Když pomineme asi celkem nepřehlédnutelný fakt, že mistryně ČR Lucka Šimková musela paní autorku něčím řádně nasrat pohoršit, proberme si pár argumentů.

Znám spoustu lidí, co měli ze šplhu na základce trauma. Těžký kosti, těžký zadky, kluzký nohy, nešikovný pracky, strach z výšek, kráva tělocvikářka. Ledacos. Pak znám spoustu lidí, které šplh bavil, protože celkově tyhle "opičí aktivity" baví většinu dětí (pokud nemají už v 8 letech karpály a 40 kilo nadváhu od sezení u kompu, to pak jeden pohybový hry úplně nedocení). Neznám ovšem nikoho, opakuji NIKOHO, kdo by se hihňal při pohledu na tyč. Při zběžném průzkumu po okolí (cca 15 lidí různého věku) se nenašel nikdo, kdo by zažil hihňání tohoto druhu.

Pole dance má kořeny ledaskde, ale rituální africké tance nejsou zrovna tím, k čemu by se nejčastěji přirovnával. Jednak Afrika je velká. Fakt velká. Hodně lidí. Tudíž i rituálních tanců by se tam našly asi minimálně stovky druhů. Nicméně vznik pole dance z hopkání kolem totemu je velice vtipná představa a myslím, že každý, kdo si někdy pole dance zkusil, se s chutí zasměje s námi. Tak jistě, občas je potřeba si taky "odskočit" na zem, ale v pole dance většinou spíš platí, že čím míň, tím líp. Pro exkurzi do historie akrobatické podoby pole dance bych doporučovala www.google.com a zejména pak pojmy mallakhamb a chinese pole.

Když už jsme u rituálních tanců, tak je potřeba zdůraznit, že nejen rituální či různé domorodé tance, ale i naprostá většina současných tanečních stylů, nějakým způsobem pracuje se sexualitou a - chcete-li - s více či méně "závadnými" pohyby. Myslím, že je potřeba se stejnou měrou pohoršit nad latinsko-americkými tanci, hiphopem a rnb, orientálními tanci, dancehallem a spoustou dalších, protože se v nich vyskytuje příliš mnoho pohybů naznačujících kopulaci. Nejlepší by asi bylo děckám z preventivních důvodů v šesti letech zasádrovat pánev a sundat jim to až v osmnácti, aby z nich nadměrné vrtění v bocích nešťastnou náhodou neudělalo horší lidi.

Jistě, tyče ve striptýzových klubech jsou. Jsou poledancerky, které boty na podpatcích nesundají z nohou ani při rozcvičce. Třeba australská škola je tím dokonce proslulá. Ale to neznamená, že k pole dance musí nutně každý přistupovat stejně. Tyč je prostě jenom nástroj. Prostředek k tréninku nebo určitému vyjádření. Když na to přijde, nemusíte na ní dělat nic jiného, než posilovat. Ostatně když se někdo rozhodne, že bude super se lascivně plazit třeba po workoutové hrazdě, povede se mu to taky, bez ohledu na to, že hrazdy se ve striptýzových klubech moc nevyskytují.

Dát či nedat svoje dítě na nějaký konkrétní kroužek je samozřejmě na rozhodnutí rodičů. Ovšem myslet si, že pole dance udělá z holčičky rajdu, má k realitě pole dance lekcí pro děti hodně daleko . Klasicky se lekce skládají z rozcvičky, strečinku, nácviku triků a jejich kombinací a posilování. V tomto výčtu se, jak vidno, nevyskytuje kroucení pozadím, svlékání podprsenky ani roztahování nohou. Zato obvykle obsahuje výuku kotrmelců a hvězd pro bezpečnější dopady, kompenzační cvičení pro zdraví pohybového aparátu a spoustu převážně gymnastické zábavy v malé skupině podobně naladěných nadšenkyň. To zní jako čiré zlo, není-liž pravda?

ukradeno z Pinterest.com

Malé březnové výzvy aneb Je nutno se trochu šetřit nebo se něco ošklivýho stane

To máte tak. Dala jsem si koncem roku takové menší předsevzetí, že budu trochu víc dřepovat. Protože my, co tyčkaříme, klasicky flákáme nohy. Žádná přiblblá 30 days squat challenge ani nic podobnýho, ne ne ne. Pěkně s nějakou rozumnou přidanou váhou. Hezky pomalu, žádný stresy.

Plán zněl jasně. Jenže asi tak týden po zformulování plánu jsem sebou brutálně řízla na schodech a ukopla si koleno. O beton. Pán, co mě slyšel následně chrlit nadávky, asi dodnes sedí v koutě s rukama na uších a kývá se ze strany na stranu.

Když mě po 2 dlouhých měsících přestalo koleno bolet, trochu jsem ho rozhýbala a chtěla se do toho trochu opřít - bum - opatřila jsem si ohavný angíno-chřipko-zánět-dutin, antibiotika a home office.

Hlavním achievementem měsíce února tedy bylo hlavně to, že jsem si pořídila poslední na světě instagram.

Nutno říct, že pole dance věci, co jsem si předsevzala, jsem i splnila. V l-situ a tuck planche progres nula. Po roce a čtvrt jsem si zkusila TGU s 8 kg a neumřela na rozbitou lebku, takže taky dobrý, asi bych zmákla i 12. Párkrát se mi podařilo stát ve stojce kolem 20 vteřin. Ale s ucpaným nosem jsem se vzápětí vrátila ke struktuře vteřina-pád-vteřina-pád-opakujte-ještě-stokrát.

Tudíž na sebe budu hodná a do konce března od sebe chci pouze tento roztomilý nenáročný trik, u něhož jsem si předminulou neděli málem vyhodila rameno:

ukradeno z https://cz.pinterest.com/pin/448671181603212349/ 

I just do a lot of conditioning.

Jedna z nejzábavnějších věcí na tom, když se člověk něčemu věnuje už léta letoucí nějakou dobu, je když mu to konečně dojde. Jak to ten člověk tehdy vlastně myslel.

Oběhla jsem už naprosto šílený počet různých workshopů. Vyplázla za ně tolik peněz, že bych si za ně nejspíš mohla pořídit ojetý auto/kabelku od Prady/žrádlo pro dalších 15 koček. Něco stálo za to, něco nestálo naprosto za nic (tímto zdravím Edouarda Doyeho!). O většině se dá říct, že si z nich člověk něco odnesl. Asi tak deset procent má tu moc něco změnit, zformovat. Nadchnout. Pochopit.

A takhle se na jednom cirkusovém workshopu kdysi řešilo, jak se dá vydržet zhruba 8 hodin intenzivního tréninku denně. Aniž by člověk odešel v pětadvaceti do důchodu, nebo strávil zbytek života v bolestech a o holi. Odpověď zněla: "I just do lot of conditioning."

Když jsem tu větu slyšela poprvé, pochopila jsem to víceméně tak, že asi potřebuju dělat víc shybů, abych se líp přitáhla k tyči/kruhu/hrazdě, kliků, prken a tak podobně. Že se prostě potřebuju "namakat", aby všechny ty pohyby pak byly pro tělo samozřejmostí a nestály ho tolik námahy. Tak by to logicky vzato mělo fungovat a ten zbytek pojede tak nějak setrvačností.

No... nejel. Respektive jel jenom určitou dobu, pak to fungovat přestalo. Jasně, každej profi cirkusovej aspirant má svůj tým fyzioterapeutů. Jenže ani ti si nevěděli rady. Zatejpovat od hlavy k patě. Pomohlo to? Ne? Tak sorry, nevíme.

A pak to přišlo. Vem si kilový činky a těchhle 6 cviků dělej každej den. Tak 10-30 opakování na každou ruku. Cože? Kilový? Tolik opakování? Proč proboha? K čemu??? Když budeš cvičit poctivě, můžeš si vzít příští týden dvoukilový. Okej, deal.

Opruz. Strašnej. Ale po měsíci mě najednou nebolí při přítahu biceps, co mě předtím bolel. Nicméně nějaký problémy pořád přetrvávaj a hledá se dál. Po chvíli hledání najdeme. Jo, jo, takhle kruťte rukama a ramenama, dělejte to každej den. V hlavě zase jedou nějaký poučky o tom, že každodenní cvičení se nemá kdy odregenerovat. Ale zatim dobrý. Divný.

A jednoho dne si zničehonic uvědomím, že mě vlastně už nic nebolí. Kdy se to stalo? Jak se to stalo? To asi ty tisíce divnopohybů, k nimž se potřeba se pořád nutit. I just do a lot of conditioning.

Páteř plná života s Petrem Růžičkou

Dva klíčové pojmy, které mi běžely hlavou při tomhle semináři, byla "komfortní zóna" a "naučené pohybové stereotypy". Pro mě jako pro někoho, kdo absolvoval desítky, ne-li stovky hodin tance všeho druhu, samozřejmě není izolace pohybu žádná novinka, protože se na contemporary, jazzu i jiných tanečních stylech dělá v každé druhé rozcvičce. Nějaké ty kruhy a posuny jednotlivými částmi těla už jsem si tudíž užila tolikrát, že při prvním zjištění, že budou podstatou semináře mi hlavou problesklo nepatrné "chjoooo".

Ovšem nebyl by to Petr, aby mě nakonec nevyvedl z omylu. O terapeutických aspektech práce s pohybem už jsem se v souvislosti s jeho semináři zmiňovala. Tenhle rozměr měla samozřejmě i "páteř". I když v mém případě většinou nebývá problém ztuhlost, ale naopak přílišná rozvolněnost a neschopnost se zastabilizovat, přesto jsem objevila pár míst, kde je na čem zapracovat. Spíš než fyzická ztuhlost mě překvapovala vlastní neschopnost propojit mozek s tělem. Přechody v pohybech jednotlivých segmentů páteře v horizontální a vertikální rovině se vybarvily jako slušná výzva a při pokusech o fungování "na povel" ve dvojici jsem si ze začátku připadala jako medvěd brtník na diskotéce. Tanečnice, neasi. Ale nutno říct, že jsem v tom nebyla sama.

Druhá věc, kterou jsem si uvědomila, je ne úplně ideální práce s rozsahem pohybu. Ve velkém rozsahu nemám nijak úžasnou kontrolu nad tím, co dělám, kam mi ujíždí hlava, a co si zrovna přetěžuju za svalovou skupinu. Naopak jinde mám tendenci se "ulejvat" právě díky těm tunám taneční rutiny, díky nimž mám už léta natrénováno, jak se dělá vlna tělem, aniž by mě kdy napadlo, že v ní používám poloviční rozsah, než kam by mě páteř reálně pustila (kdybych to někdy zkusila).

Tenhle seminář pro mě nebyl tak nabitý informacemi jako třeba Proutek, Kolena nebo Ramena, ale i tak můžu říct, že mi hodně dal. Stejně jako ostatní semináře účastníky především donutí revidovat, jak tělo používají, případně nepoužívají. Navíc pak dává podněty k uvažování v souvislostech. Když se podíváte na Shai Faran, která Petra inspirovala k tomuhle semináři, rozhodně si neřeknete, že by jela v zajetých škatulkách. Perfektní ovládání těla je prostě základ. A nekončící dřina. Ale zábavná :)

Malé únorové výzvy a.k.a. pidiwishlist

Helix. Cožpak o to, tohle asi nebude ani moc těžký. Ale když jsem to zkoušela posledně, klouzalo mi to tak strašně, že než jsem stihla najít druhou nohu, byla jsem na zemi.




Pegasus. Tady si nejsem jistá, co na to moje aktuální flexibilita... Ale zkoušim.




Janeiro. Momentálně nejvíc frustrující trik, který jsem před pauzou dávala na pohodu a teď se tam ne a ne dostat.




L-sit. Co se týče netyčkových "triků", prvním je L-sit. K tomu mě momentálně nakopla Hanstand challenge, kterou sice nedodržuju nějak důsledně a rozhodně ne na denní bázi, ale jednou za pár dní si spíš projedu několik cviků najednou. Tohle jsem dřív už taky uměla, ovšem teď si bez podložení rukou naprosto neškrtnu.




Tuck planche. Ne že bych články typu "10 věcí co musíte/měli byste/nesmíte whatever" brala nějak extra vážně, ale Moderného pračloveka občas čtu a tenhle článek mě zaujal. Hlavně proto, že všechno dávám kromě právě l-situ a tuck planche. U tuck planche je to dokonce horší, než bych čekala. Nicméně, na google obrázcích nejsou skoro žádný holčičky, tak třeba na to nemam dispozice a převažuje mě prdel prostě.

Handstand workshop s Janem Jirákem

Vzhledem k mojí aktuální formě-neformě je hlavním účelem workshopů na které teď chodím za a) se namotivovat nebo za b) si rozšířit obzory ohledně dysbalancí, zdravého strečinku a podobně. Tenhle workshop má deset z deseti v obou ohledech. Ne že bych se v teoretické části dozvěděla něco, co bych už předtím v nějaké podobě neslyšela (například o tom, jak si efektivně vypáčit ramenní klouby), ale zasazení do stojkového kontextu bylo rozhodně přínosné.

Všechno, co Honza říká a dělá, má logiku a je hodně znát, že má nastudováno a promyšleno. Toho si hodně cením, ať už se jedná o jakoukoli oblast. Vždycky říkám, že preferuju chytrý trenéry, jakkoli je super těžký takový najít :) A pak samozřejmě pořád čučím s otevřenou pusou, když někdo seká stojky na jedný ruce a ještě u toho stíhá mluvit.

Po praktické stránce jsem si odnesla pár nových tipů ohledně aktivní flexibility, ale především rady, co dělat, aby mi nelítaly nohy tam a zpátky, což začalo nést ovoce už po 10 minutách pokusů. Dál pak taky trochu upravený přístup k balancování jako takovému, respektive nutnosti přenést zodpovědnost spíš na dlaně než na ramena. A v neposlední řadě jsem se opět přesvědčila, že v síle ramen, lépe řečeno předních delt, mám ještě hooodně na čem pracovat.

Hlavně mě ale Honza pořádně namotivoval, protože koho by instantní zlepšení nenamotivovalo, že? Čili... já jdu trénovat ke zdi a klepat se nedočkavostí, až pan Jirák zase zavítá z Dánska do Prahy.

Poučení z krizového vývoje aneb Co mi dalo moje "zranění"?

Tak především mi dalo do života ponaučení, že doktorům (potažmo nikomu) se nedá věřit :)
Ovšem do tréninku mi vneslo několik pozitivních změn.

Rozcvička. Já vim, já vim. Rozcvička není potřeba, na rozběhnutí za tramvají se taky nerozcvičujem a vůbec, dvě minuty hopsání a pět minut statickýho strečinku, značka ideál. No... ne. Všechno jinak, Lidi, co mě poslední dobou vídají se rozcvičovat na mě koukají divně. Deseti až dvacetiminutová série více či méně podivných pohybů, kroužení a máchání vším možným, vykrucování končetin do podivných úhlů a tak. A to nemluvím o german hangu a vůbec těch vykloubovacích srandách. Ale má to systém, který se řídí hlavně tím, kvůli čemu se vlastně člověk rozcvičuje, a funguje to výborně.

Strečink. Tam se toho změnilo ještě víc. Zapřísáhla jsem se, že do asistovanýho násilí nejdu už asi nikdy. Naopak velká novinka pro mě je weighted mobility. Vzhledem k víceméně vrozené hypermobilitě jsem přesně ten typ, kterýmu si jen tak pro srandu králíkům vyskakujou klouby z jamek, když se jim patřičně nevěnuje. Moc hezky o tom píšou třeba Gymnastic Bodies.
No a v souvislosti s tím jsem si taky uvědomila, že mám téměř nulovej aktivní rozsah, v tom mě dost poslal k zemi balet. Ale zároveň otevřel obzory a poskytl spoustu inspirace, čeho a jak dosáhnout. Nechápu, jak mi mohl dřív připadat nudně, taková dřina.

Pestrost pohybu. No a tím nemyslím svůj předchozí trojboj tyč-kruh-stojky. Protože tam je to jaksi pořád o tom samém, snaze o nějakou maximální sílu a výdrž, a to převážně horní poloviny těla. Taky o opakování do zblbnutí, až do chvíle, kdy vás to donutí vyhledávat si na googlu pořád dokola výrazy typu "repetitive strain injury". Když jsem nemohla dělat nic s rukama, donutilo mě to aspoň najít si "jinou zábavu" v podobě aktivit, kde je člověk až tak nepotřebuje. První byla hot joga, pak balet. Pak už se to nabalovalo a transformovalo. Začala jsem chodit nepravidelně na lockin', občas vlezla na hiphop, heels dance, waack nebo twerk. Pak jsem si svoje kettlebellový členství transformovala na GFM členství, tehdy ještě bez výhledu na návrat k železu, a začala s píďalkováním po zemi, lezením po čtyřech a pro mou sociální fobii nesmírně přínosnými pohybovými hrami ve dvojicích a skupinách. Nakonec přišla iyengar joga a pak už člověk ani nevěděl, co mu vlastně z toho všeho ve finále nejvíc prospělo.

Zjištění, že se dá ledacos vyléčit "jen tak" pohybem. Nejpodstatnějším zdrojem informací byly v tomhle ohledu semináře Petra Růžičky. Absolvovala jsem Pohyb I, Pohyb II, Zdravá kolena, Ramena bez bolesti a Pružný jako proutek. Na ty už se pak nabalila spousta informací z dalších zdrojů a pořád přibývají. nejpodstatnější na těchhle zdrojích je ten neustále se opakující moment prozření, neboli uvědomění ve stylu: "no jo, to vlastně dává mnohem větší smysl, než cokoli, co jsem na dané téma slyšela/četla/viděla." Takových "wow" momentů jsem měla za poslední rok asi tak tisíc. A to včetně "wow na druhou" momentů při zjištění, že to funguje i v praxi. Minimálně mám opravdu zdravější a pohyblivější kolena a kotníky (navzdory vyskakování kloubů a zraněním z dřívějška), o něco méně ploché nohy a slušně zaděláno i na pokrok v ramenou, loktech a zápěstích. Což mě mimo jiné donutilo cvičit prakticky denně i doma, což se nikdy dřív nikomu nepovedlo :)