Malé březnové výzvy aneb Je nutno se trochu šetřit nebo se něco ošklivýho stane

To máte tak. Dala jsem si koncem roku takové menší předsevzetí, že budu trochu víc dřepovat. Protože my, co tyčkaříme, klasicky flákáme nohy. Žádná přiblblá 30 days squat challenge ani nic podobnýho, ne ne ne. Pěkně s nějakou rozumnou přidanou váhou. Hezky pomalu, žádný stresy.

Plán zněl jasně. Jenže asi tak týden po zformulování plánu jsem sebou brutálně řízla na schodech a ukopla si koleno. O beton. Pán, co mě slyšel následně chrlit nadávky, asi dodnes sedí v koutě s rukama na uších a kývá se ze strany na stranu.

Když mě po 2 dlouhých měsících přestalo koleno bolet, trochu jsem ho rozhýbala a chtěla se do toho trochu opřít - bum - opatřila jsem si ohavný angíno-chřipko-zánět-dutin, antibiotika a home office.

Hlavním achievementem měsíce února tedy bylo hlavně to, že jsem si pořídila poslední na světě instagram.

Nutno říct, že pole dance věci, co jsem si předsevzala, jsem i splnila. V l-situ a tuck planche progres nula. Po roce a čtvrt jsem si zkusila TGU s 8 kg a neumřela na rozbitou lebku, takže taky dobrý, asi bych zmákla i 12. Párkrát se mi podařilo stát ve stojce kolem 20 vteřin. Ale s ucpaným nosem jsem se vzápětí vrátila ke struktuře vteřina-pád-vteřina-pád-opakujte-ještě-stokrát.

Tudíž na sebe budu hodná a do konce března od sebe chci pouze tento roztomilý nenáročný trik, u něhož jsem si předminulou neděli málem vyhodila rameno:

ukradeno z https://cz.pinterest.com/pin/448671181603212349/ 

I just do a lot of conditioning.

Jedna z nejzábavnějších věcí na tom, když se člověk něčemu věnuje už léta letoucí nějakou dobu, je když mu to konečně dojde. Jak to ten člověk tehdy vlastně myslel.

Oběhla jsem už naprosto šílený počet různých workshopů. Vyplázla za ně tolik peněz, že bych si za ně nejspíš mohla pořídit ojetý auto/kabelku od Prady/žrádlo pro dalších 15 koček. Něco stálo za to, něco nestálo naprosto za nic (tímto zdravím Edouarda Doyeho!). O většině se dá říct, že si z nich člověk něco odnesl. Asi tak deset procent má tu moc něco změnit, zformovat. Nadchnout. Pochopit.

A takhle se na jednom cirkusovém workshopu kdysi řešilo, jak se dá vydržet zhruba 8 hodin intenzivního tréninku denně. Aniž by člověk odešel v pětadvaceti do důchodu, nebo strávil zbytek života v bolestech a o holi. Odpověď zněla: "I just do lot of conditioning."

Když jsem tu větu slyšela poprvé, pochopila jsem to víceméně tak, že asi potřebuju dělat víc shybů, abych se líp přitáhla k tyči/kruhu/hrazdě, kliků, prken a tak podobně. Že se prostě potřebuju "namakat", aby všechny ty pohyby pak byly pro tělo samozřejmostí a nestály ho tolik námahy. Tak by to logicky vzato mělo fungovat a ten zbytek pojede tak nějak setrvačností.

No... nejel. Respektive jel jenom určitou dobu, pak to fungovat přestalo. Jasně, každej profi cirkusovej aspirant má svůj tým fyzioterapeutů. Jenže ani ti si nevěděli rady. Zatejpovat od hlavy k patě. Pomohlo to? Ne? Tak sorry, nevíme.

A pak to přišlo. Vem si kilový činky a těchhle 6 cviků dělej každej den. Tak 10-30 opakování na každou ruku. Cože? Kilový? Tolik opakování? Proč proboha? K čemu??? Když budeš cvičit poctivě, můžeš si vzít příští týden dvoukilový. Okej, deal.

Opruz. Strašnej. Ale po měsíci mě najednou nebolí při přítahu biceps, co mě předtím bolel. Nicméně nějaký problémy pořád přetrvávaj a hledá se dál. Po chvíli hledání najdeme. Jo, jo, takhle kruťte rukama a ramenama, dělejte to každej den. V hlavě zase jedou nějaký poučky o tom, že každodenní cvičení se nemá kdy odregenerovat. Ale zatim dobrý. Divný.

A jednoho dne si zničehonic uvědomím, že mě vlastně už nic nebolí. Kdy se to stalo? Jak se to stalo? To asi ty tisíce divnopohybů, k nimž se potřeba se pořád nutit. I just do a lot of conditioning.